Domů
18.05.2007
Mrazivé slunce dávnověku
...aneb další dinosauří povídka z mé dílny!Mrazivé slunce dávnověku
Prolog: V mém stanu nebylo příliš pohodlí. Za celou dobu pobytu v Badlands jsem si pořádně neodpočinul a ta trocha spánku nestála za nějakou řeč. Jenže stěžovat si nemůžu, vybral jsem si to dobrovolně. Tenhle opuštěný kraj země je hotová pustina. Kamkoliv se rozhlédnete, nevidíte nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo dobu, ve které jste se narodili. Tohle je pravý Hell Creek. Právě na tohle místo jsem se vždycky toužil podívat. Vlastně si ani neumím představit romantičtější místo v pravém smyslu toho slova. Kolem Vás šedá pustina a jenom pár obnažených kopců, ukrývajících tajemství staré miliony let. Je to vlastně hřbitov dávnověku. Přírodní mauzoleum, ukrývající kosti pánů tvorstva z dávno zašlých časů.
Když jsem byl vybrán jako dobrovolník pro tuto sezónu paleontologických prací, skákal jsem radostí jako blázen. Pokládal jsem to za nejúžasnější věc, co se mi doteď přihodila. Vůbec jsem nelitoval vydaných peněz ani dřiny v úmorném vedru, které tu v červenci panuje. Odkrývat kosti tvorů starých desítky milionů let mi přišlo neuvěřitelně fascinující. Snažil jsem se zavděčit, a tak jsem nasadil od začátku usilovné pracovní tempo. Po několika dnech jsem ale z nepochopitelného důvodu ztratil energii, a to takovým způsobem, že jsem se sotva potácel po nalezišti. Vedoucí vykopávek mě tehdy odkázal do klidu a odvedl mě ke stanu, abych si odpočinul. Byla tehdy zima, ale možná se mi to jen zdálo. Hned jak jsem zalehl do spacáku, oči se mi zavřely...
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale vím přesně, co mě probudilo. Chladný proud vody, který mi omýval nohy a stále se zvyšoval, až mi dosahoval ke kolenům. Nejasně jsem cítil, jak stoupá a když mi dosáhl až k pasu, konečně jsem s námahou otevřel oči. To co jsem spatřil, mě na místě přimrazilo. Stál jsem po pás v jakémsi obrovském jezeře, jehož plocha vodní hladiny se ztrácela v husté ranní mlze kdesi daleko přede mnou. Byl jsem naštěstí jen pár metrů od břehu, takže jsem se zřejmě probral včas. Jen dva kroky přede mnou se mělčina lámala příkře do větší hloubky, odkud bych už nejspíš nevyplaval. Mozek, který má schopnost třídit priority, mi ještě před kladením podstatných otázek po původu mé přítomnosti zde přikázal ihned opustit vodu. Byla totiž ledová. Moje pokožka nabývala modrého nádechu a byl jsem na pokraji teplotního šoku. Připadalo mi jako celá věčnost, než jsem se konečně otočil a vybrouzdal se ke břehu. Měl jsem na sobě jen promočené kalhoty a tričko, takže jsem si útěkem z vody moc nepomohl. Klepal jsem se zimou a nechápavě se rozhlížel po mlhou ještě přikrytém okolí. Břeh na kterém jsem stál byl písčitý, mokrý a chladný. Zjevně ranní mlha ještě stále zakrývala vše kolem mě, co bylo vzdálenější než několik metrů. Nejasně jsem viděl jen pár trsů kapradin, nějaké palmové kmeny za písčitým břehem a ještě dál obrysy jakéhosi stromového porostu. Země byla chladná a měkký písek pode mnou povoloval a já se bořil. Nejdřív mi jen hučelo v uších a nic jsem neslyšel.Teprve po chvíli jsem si uvědomil, že celé okolí je plné podivných zvuků. Vrzání, kvičení a pištění se slévalo ze všech stran do jediné zvučné kakofonie, která stále sílila.
A potom vysvitlo slunce. Jako ohromný kulatý oheň se vyhouplo za obzor a prozářilo již mizející mlžný opar, který najednou nebyl tak temný a chladný jako před chvílí. Bylo ráno, právě se rozednívalo. A já byl v podivném světě, který mi připadal naprosto cizí. Mlha se po chvíli úplně rozplynula a já stál bez hnutí a nevěřícně zíral před sebe. Tohle nebyl můj svět. Kam až oko dohlédlo, samé nahosemenné rostliny, konifery a araukarity, doplňované cykasy a palmami. Ve vzduchu se vznášel opar vlhkého vzduchu, jaký v Montaně nikdy nebyl. Na vzdáleném obzoru se tyčil mohutný kužel ještě dýmající sopky. Takhle to v Montaně naposledy vypadalo snad ještě v křídě... Kde to jenom jsem? Co je tohle za svět? Hlavou mi projela palčivá myšlenka, že možná ještě spím a zdá se mi podivný sen o druhohorním světě. Chvíli jsem tu zvláštní úvahu nechával sílit a potom ji s uspokojením přijal. Ano, určitě je to jenom sen....za chvíli se probudím a...
Dřív, než jsem si v hlavě stačil probrat, co se to vlastně děje, ucítil jsem v zádech podivné mrazení. Konečně jsem se vzpamatoval.Teď, když se mlha zvedla, spatřil jsem kousek ode mne nějaké ležící tmavé těleso, které jsem považoval za vyvrácený velký kmen stromu. Trvalo jen zlomek sekundy, než mi došlo, že tak velké kmeny nevyrůstají z písku u břehu. Dřív se ale kmen stačil pohnout.
Obrovské tělo se stočilo mým směrem a dvouapůlmetrová hlava najednou trčela ve vzduchu přede mnou. Byl to obrovský krokodýl, velký snad jako autobus. Měl jsem velké štěstí, protože po ránu byl ještě neohřátý a málo pohyblivý. Rozevřel svou kolosální tlamu na výšku půldruhého metru a přede mnou defilovaly velké ostré zuby. Nemohl jsem tomu uvěřit, tohle byl s jistotou křídový deinosuchus. Ani největší dnešní krokodýl by nedosahoval byť dvou třetin jeho délky. Napadlo mě, že takhle jsem si vždycky představoval setkání s pravěkem. Zápach zkaženého masa mě po chvíli probral ze strnulosti hrůzou a já se odpotácel o kus dál. Motala se mi hlava a neměl jsem ponětí, co se se mnou děje. Začal jsem jednat instinktivně. Věděl jsem, že hlavně musím co nejdál od břehu, protože je u něho nebezpečno. Bláhově jsem předpokládal, že v pralese budu v bezpečí.
U jedné vysoké palmy jsem spadl na kolena a začal zvracet. Úplně se mi zatmělo před očima a nevšímal jsem si ani odporných, jako dlaň velkých brouků, lezoucích po zemi přede mnou. Nevím, jak dlouho jsem tam klečel, ale když jsem se znovu rozhlédl, slunce už bylo celé nad obzorem. Najednou bylo hrozné vedro a dusno. Nebo mi to tak aspoň připadlo, jako bych byl zavřený ve skleníku. Špatně se mi dýchalo a myšlenky mi probleskovaly hlavou v matoucí rychlosti. Co se to vlastně stalo? Kde to jsem? V jakém čase jsem se ocitnul? A jak se proboha dostanu zpátky, ať už to znamená kamkoliv...?
Dosud hlučný a živý prales najednou ztichl. Všechna ta pestrá kakofonie zvuků ustala tak rychle, jako když někdo vypne rádio. Bylo to příšerně zlověstné ticho. Přerušilo ho na okamžik jen hlasité šplouchnutí, když obří krokodýl prchal pod vodní hladinu. Podvědomě jsem se přikrčil. Cítil jsem, jak mi divoce buší srdce. A pralesem se něco obrovského prodíralo. Šlo to cíleně mým směrem...
V první chvíli jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Celé okolí bylo neznámé a potenciálně nebezpečné. Pokud jsem byl opravdu v křídovém světě, byl to každopádně průšvih. Na kteroukoliv stranu bych se pustil, číhalo na mě možné smrtelné nebezpečí. Znovu mě napadla ta věta – tohle není můj svět. Od mého světa mě dělilo nejméně 650 tisíc století!
Dunění kroků obřího zvířete sílilo a co bylo horší – zrychlovalo! A pak mi to došlo – cítí mě a jde po mém pachu! Jsem loven a proti svému obřímu pronásledovateli nemám šanci. Chtěl jsem utíkat, ale nemohl jsem. Byl jsem jako přimražený. Kristepane, tohle přeci nemůže být pravda! Jako v odpověď se ozvalo mohutné hrdelní zařvání, které mě ochromovalo ještě víc. Tohle musel být nějaký velký dravý dinosaurus. I člověk, který se o dinosaury nezajímá, by totožnost obřího dravce z konce křídy nejspíš uhodl. Srdce se mi divoce rozbušilo. Člověk a tahle příšera se přece nikdy neměli setkat, napadlo mě. Takhle prostě nesmím zemřít! Chvění země už jsem cítil i na vlhké půdě pode mnou. Musí už být blízko...
Konečně jsem se vzpamatoval a dal se na útěk nejkratší možnou cestou, což znamenalo běžet po břehu podél jezera. Bylo mi jedno, že v něm jsou obří deinosuchové, v pralese by to bylo nejspíš horší. Nemohl jsem utíkat moc rychle, bylo mi špatně a tmělo se mi před očima, přesto jsem se po chvíli znatelně vzdaloval od pralesní stěny. Dunění už ustalo a po chvíli se z pralesa ozvaly i první nesmělé zvuky. Na okamžik jsem měl dokonce slastný pocit, že už jsem v bezpečí, že třeba dinosaurus moje pronásledování vzdal. Škoda, že jsem celou situaci špatně vyhodnotil...
Najednou zase okolí dýchalo klidem. Nemohl jsem už utíkat, tak jsem se zastavil u malého cykasového hájku. Kousek ode mě seděli na vyvráceném kmeni araukárie tři malí pterosauři, ale nedokázal jsem je zařadit. Měli krásnou oranžovočernou barvu a na hlavách chocholku chlupů, která působila poněkud komicky. V tůňce opodál se čvachtal velký, asi půldruhametrový mlok. Přestal jsem si jich všímat a odpočíval jsem usazený na velkém plochém balvanu, stále jen pár metrů od břehu. Pralesní stěna se tyčila kousek za mnou, ale únava a vyčerpání způsobily, že jsem přestal být ostražitý. Voda hezky šplouchala, jak v ní žraloci rodu Lissodes (které jsem o den dřív objevil na lokalitě) lovili jesetery a své příbuzné ze skupiny rejnoků. Pod nohama se mi chvílemi proplétali malí savci ze starobylé skupiny multituberkulátů a na druhé straně jezera před chvílí mizela v noře skupina velkých křídových savců, didelfodontů. Viděl jsem i nějaké malé ptáky, lovící na mělčině rybky. Celá ta scenérie mě uklidňovala...savci a ptáci, úplný závěr druhohor. Tady už je počátek dnešního světa. Dinosauři brzy předají vládu...
Jako zdařilý pokus o přerušení mých poklidných myšlenek se ozvalo vzadu za mnou zasyčení, které mě vyděsilo skoro k smrti. Dva malí opeření troodonti právě prchali z pralesa. Byli to malí, rychlonozí dinosauři s velkýma inteligentníma očima. Trvalo okamžik, než jsem sjel pohledem z jejich pestrobarevného opeření na místo, odkud tak rychle utíkali. Nic jsem neviděl a moje napnuté svaly už se začaly s úlevou uvolňovat. V tom se ve stěně pralesa něco malého asi ve čtyřmetrové výšce pohnulo. Bylo to černobílé a několik centimetrů veliké. Napadlo mě, že nějaký brouk roztahuje krovky. Ale stačil další zaostřený pohled a dostavila se hrozná jistota.
Tyrannosaurus, král všeho tvorstva pozdní doby křídové, se tyčil přímo přede mnou. Byl téměř celý zakrytý listím, a v přítmí pralesa mrkalo jen jeho oko. Viděl jsem střídavě jeho bělmo a tmavé oční víčko! Zalapal jsem po dechu, neschopen jediného pohybu. Impozantnost tohoto obra byla odzbrojující. Pamatoval jsem si dobře příslušnou scénu z Jurského parku, ale realita byla ještě mnohem úžasnější. Sotva jsem si povšimnul, že prales mezitím opět ztichl. Nechápal jsem, jak jsem dinosaura mohl přeslechnout. Sedmitunové zvíře se těžko projde hustým porostem bez nadělání jakéhokoliv hluku. Musel se celou dobu opatrně plížit...
Stál jsem pár metrů od pralesa a obří dravec tam stále jenom tak přešlapoval a větřil. Velké nozdry se vzdouvaly a celá metr a půl dlouhá masívní lebka se jemně nakláněla ke straně. A pak mi to došlo. Jediný důvod, proč ještě nejsem sežrán je ten, že nejsem jeho kořist! Má spadeno na něco většího a nechce se nechat prozradit. Začal jsem pomalu ustupovat do strany a bedlivě přitom sledoval tyrannosaura. Ani si mě nevšimnul. Hrůza ze mě pomalu opadávala a mozek začal zpracovávat další informace. Na co asi tak trpělivě číhá?
Jako v odpověď se ozvalo v dálce táhlé zatroubení. Po chvíli se z podrostu vynořila plochá hlava s kachním zobákem, pak druhá, třetí a následovaly další. Bylo to celé stádo hadrosauridů, kachnozobých dinosaurů. Anatotitani, napadlo mě vzápětí. Kráčeli pomalu a rozvážně po opačné straně jezera, vepředu šel dominantní samec, po stranách dospělí jedinci a mláďata uprostřed. Udržovali si odstup od břehu jezera, velcí krokodýlové jim zřejmě byli nebezpeční.
Ukryl jsem se v malé propadlině mezi kapradinami a očekával napjatě další vývoj událostí. Po chvíli už mi přestala vadit i mračna obtížného hmyzu, která naštěstí cítila nedaleko stojícího obra a stahovala se k němu. Na obzoru se najednou objevilo něco obrovského a blížilo se to klouzavým letem k jezeru. Nebylo obtížné určit tvora, který se vznášel jenom několik desítek metrů nad zemí. Obrovský pterosaurus Quetzalcoatlus, mnohem větší než ti, se kterými jsem se potkal dříve, zakroužil nad jezerem a jako živé rogalo s patnáctimetrovým rozpětím křídel zase zmizel kdesi nad pralesem. Nějací malí dvounozí dinosauři na protějším břehu zděšeně utíkali, když na ně padl obří stín ptakoještěra. Kousek od pravé strany jezera rostly kvetoucí rostliny, magnolie a na hladině menšího jezírka lekníny. Další příslib blížícího se novověku Země.
Dřív, než jsem mohl začít upadat do romantického snění o kenozoiku ale nastala životu nebezpečná aktivita v mém okolí. Druhohorní tvorové mě opět vrátili rychle do reality. Anatotitani totiž mezitím obkroužili jednu stranu jezera a blížili se ke mně, a tím i k číhajícímu tyrannosaurovi, který už si zřejmě protahoval ztuhlé patní kosti.
Najednou jsem vyprskl smíchy a vztekem zároveň. Byl jsem dobře schovaný, ale můj úkryt měl jeden velký nedostatek. Byl přesně na polovině cesty mezi dravcem a jeho kořistí! Okamžitě jsem se zvedl, jenže ve stejnou chvíli se dal do pohybu i tyrannosaurus. Jak se vyřítil ze svého úkrytu, lámaly se větve a odlétavaly velké kusy hlíny. Celé třináct metrů dlouhé tělo přímo vystřelilo z pralesa a pětimetrovými kroky se obr blížil ke mně. Anatotitani už ale mezitím došli jen na pár metrů k mému úkrytu. Byl jsem v pasti!
Strašné zařvání tyrannosaura mi rvalo ušní bubínky. Zděšení kachnozobci se začali otáčet, ale masa těl vzadu tlačila přední zvířata dál proti mně a blížícímu se dravci. Dominantní, dvanáctimetrový vůdce stáda varovně zatroubil a snažil se uprchnout směrem k jezeru. Hrůza z blížící se smrti ho donutila překonat vrozenou obavu z vodních ploch a tak začal sestupovat k mokrému písku pláže. Tyrannosaurus okamžitě zaznamenal izolaci jednoho kusu stáda a změnil směr běhu. Nejdřív se řítil snad čtyřicetikilometrovou rychlostí, teď už ale zvolnil a klusal cíleně za chaoticky se motajícím vůdcem stáda. Běžel přitom bohužel přímo na mě. Musel jsem ze svého úkrytu mezi kapradinami vyskočit. Chtěl jsem se schovat v pralese, ale zděšení anatotitani mě těly tlačili směrem k jezeru. Musel jsem tedy běžet za vedoucím samcem a přitom utíkat před tyrannosaurem. Na chvíli mě napadlo, že tohle by byla atrakce pro zábavní parky k nezaplacení. Mě ale šlo o život! Musel jsem se dostat ke skupince cykasů vlevo u břehu, to byla v danou chvíli jediná šance.
Ve vodě před kachnozobým dinosaurem se ale najednou objevila obří tlama deinosucha. Vůdce stáda se okamžitě otočil a chtěl se vyhnout oběma nebezpečím bočním ústupem. Jenže už bylo příliš pozdě. Byli jsme už u něho, oba dva. Jak jsem byl rozběhnutý ze srázu, nedokázal jsem včas zareagovat, uklouzl jsem po mokré vegetaci a narazil jsem do anatitanova boku. To mě srazilo na zem a zbavilo vědomí. Poslední, na co si pamatuji, byla padající těla obou dinosaurů po prudké srážce. Dvanáct tun masa a kostí padalo přímo na mě...
„Jacku, trochu nám tu překážíš „ řekl s úsměvem vedoucí výpravy. Jeho vousatá hlava nakukující do mého stanu byla dostatečným signálem k tomu, abych se probral.
„Vítej zpátky na tomto světě" prohodil vousáč a ani netušil, jak velkou pravdu pronesl.
„Hele fakt, tě nechci budit, doufám, že ti je už líp. Prospal jsi celé dva dny. Včera jsme něco našli, pár metrů od tvého stanu...a obratle i s lebkou mizí pod ním."
Tázavě jsem se na něj zadíval.
„Jo, Jacku, spal jsi na T. rexovi. A taky anatotitanovi. Oba hodně velcí, ten rex je větší než Zuzanka z Chicaga. A ještě něco – za tímhle hřebenem jsme odkryli celé stádečko anatotitanů, vypadá to jako břeh velkýho jezera."
Mrknul na mě.
„Možná tam bude i deinosuchus, co myslíš?"
Epilog:
Již antičtí autoři věděli, že „kdo neví, co se stalo před jeho narozením, zůstane navždy dítětem". Každý člověk má určitou povědomost o svém původu a svých předcích. Většinou se dozví i něco o historii své země a své civilizace. Přesto je to zoufale málo. Život na naší planetě trvá už nepředstavitelně dlouhou dobu a člověk je jen posledním zlomkem sekundy na hodinách odměřujících našemu světu geologický čas. Známe-li tedy jen svou vlastní historii (a to ještě velmi nedokonale), zůstáváme po celý život pouze dětmi.
Paleontologie je právě tou vědou, která potírá naši nevědomost a odkrývá před námi kouzlo dávných světů skrze propast času. Stovky nadšených lidí každý den pracují na nalezištích všech světadílů, aby dali dohromady další střípky nekonečně dlouhé skládačky, obsahující největší tajemství naší minulosti. Po obtížných začátcích před dvěma sty lety až dodnes nám paleontologie dokázala zodpovědět základní otázky – kdo jsme, jak jsme vznikli a snad také kam do budoucna směřujeme. Minulost, přítomnost a budoucnost naší překrásné planety a života na ní jsou totiž vzájemně velmi těsně propojeny.
Komentáře
(Raptor007 - Mail - WWW)
Trochu mi to připomíná scénu z Putování s dinosaury z dílu Konec dynastie
Přidání komentáře...